O pořádání her v samotném jádru moci jednoho z nejkontroverznějších státních útvarů soudobé éry padlo rozhodnutí v červenci 2001 na zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Moskvě. Šest let uplynulo od slibu, který čínská vláda dala světové veřejnosti, té sportovní a olympijské obzvlášť. Slíbila v souvislosti s pořádáním nejsledovanější sportovní události čtyřletí zmírnit represe a více ubrat na odporu k lidským právům.
Přestože do zahájení pekingské olympiády zbývá téměř rok, už nyní můžeme konstatovat jediné: sliby-chyby. Pro získání šance pořádat olympijské hry byli čínští mocnáři i se svými diadochy schopni odpřísáhnout leccos, třebas i modré z nebe, třebas i respekt k lidským právům a základním svobodám. Kdo uvěřil, že totalitně panující aparát přinese spíš to modré, projevil o poznání méně naivity než tací, kteří snili, jak sledovatelé linie politické kultury vytyčené masakrem na náměstí Tchien – an – men na konci tak opojně pro čínské demokraty začínajícího jara 1989 prosadí nezbytné reformy pro tvorbu demokratického právního státu.
Nestalo se. A v podstatě nebylo jiného východiska. Po přiřknutí role organizátora největší planetární oslavy sportu si komunistická samovláda mnula ruce. Právem. Věděla, že v epoše informačního věku může prorazit mezi ostatní, a přitom nečinit nežádoucí ústupky. To bylo od ní neuvěřitelně rafinované, a stejně tak i chladně nemilosrdné.
Rudá Čína si prošla od smrti svého zakladatele, Mao Ce-tunga, zajímavým vývojem, který se nepředpokládal a který vyhlídky na její demokratizaci spíš zkomplikoval než usnadnil.Ano, byly podniknuty změny, dokonce nemalého rozsahu. Jejich zaměření spadalo do říše přesných výpočtů a čísel, do ekonomiky. V politických a sociálních otázkách je systémový zvrat beznadějně vzdálen. Svoboda na čínský způsob je svobodou kapitálu. Bez něj se žádná země, ať už s diktátorskými manýry či vyspělými demokratickými zvyklostmi, neobejde. Přitom nejzaručenější cestou k hmotnému zajištění je kapitalismus, který z hospodářské svobody přímo vychází. Generuje více prostředků než ekonomika naprosto podřízená státním direktivám.Oficiální elity tento poznatek vstřebaly a určily za těžko vyvratitelný. Společně s otevřením se globálnímu trhu však toužily uchovat společenské pořádky podle Maovy receptury.
S odstupem času musíme přiznat, zdařilo se. Čína se otevřela naditým západním investorům, ale západním myšlenkám o svobodě názoru a rovnosti před zákonem zůstala uzavřená. Olympijské hry na tomto hodnocení nic nezmění. Kdo čekal opak, naletěl. Kdo nečekal, setrval nohama pevně na zemi.
Všichni můžeme udělat jediné. Bojkotovat čínskou olympiádu. Když se nám nedaří zmírnit útlak, pod kterým obyvatelé nejlidnatějšího státu dennodenně žijí, nenechme natrvalo pošpinit odkaz olympijské myšlenky a tradice. Nenechme pošpinit odkaz víry v lidskou svobodu a důstojnost. Odmítněme PEKING 2008. Nezáleží na tom, zda jsme vrcholoví sportovci, nadbytkem oplývající sponzoři nebo jen obyčejní diváci u televizní obrazovky. Každý z nás může říci své jasné a zřetelné NE.
Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz
Publikováno na Neviditelném psu, 18. září 2007