Pravda. Sametová revoluce byla netušeně klidná. Dokonce natolik, že ji někteří historikové za revoluci v pravém slova smyslu ani nepovažují. „Žádní mrtví, žádné potoky krve, žádné hořící domy, žádné války v ulicích na barikádách = žádná revoluce.“ Ať už listopad 1989 je či nikoli vepsán do dějepisných učebnic s revolučním étosem oprávněně, nesmíme se bát položit jinou otázku. Nesmíme se bát postavit před jiný problém. Měl stárnoucí politik pravdu? Nenechal se jen unést atmosférou situace, jež jako blesk z čistého nebe rozčísla šedivou, pochmurnou oblohu normalizačního Československa? Jsme vážně národem kulturním a vzdělaným? A pokud ne, byli jsme někdy? Nestali jsme se pouhou obětí vlastní přetvářky?
Jistě. U nás vznikla první univerzita na sever od Alp. Co na tom, že ji založil vladař, spíš cizinec než Čech, který k tomu všemu kladný vztah ke vzdělání získal pro středověké poměry v úctyhodně vzdálené Francii? Na té samé univerzitě zrodila se evropská reformace, výkřik několika intelektuálně nebývale zdatných a přitom sebe sama neochvějně zkáze vystavujících idealistů toužících po nápravě mravně poněkud zpustlého křesťanstva. Jejich vůdce, Mistr Jan Hus, je dodnes v tuzemsku považován takřka za světce, žel Bohu, jak se na správného světce sluší a patří s tragickým osudem nezlomného mučedníka. Byl vzdělaný? To nepochybně. Přesto jsme jej nechali plamenům a marně se dovolávali jeho odkazu ve chvíli, kdy popel zbylý z jeho těla vznášel se na hladině Rýna. Za velkou osobnost nesmrtelné inspirace s nadčasovým přínosem pro (nejen) náš přístup ke vzdělání a vzdělanosti vůbec je dosud i víc jak tři sta let po své smrti považován Jan Ámos Komenský. Ani on neskončil nejšťastněji. Odloučen navždy od domova, navždy cizincem.
Mohli bychom ve výčtu autorit uznávaných s větším či menším právem za otce a obroditele naší vzdělanosti pokračovat. U velké části z nich setkali bychom se s ne příliš obdivuhodným úkazem. S nepochopením velmi blízkým maloměšťácké aroganci a prachobyčejné závisti. Jsme po staletí národem frustrovaných elit, které nedokáží i při sebezarputilejší a sebeúdernější snaze oslovit své soukmenovce a sdělit jim otevřeně s úplnou vážností výzvy a rizika okolního světa.
Náš první prezident byl bytostný myslitel a vzdělanec. Skvělý rozhled. Geniální intelekt. Myslím, že přes veškerou moudrost a všeznalost (míněno výhradně v dobrém), kterou za život nasbíral, cítil se od národa, jenž jej postavil na dlouhá léta do svého čela, odtržen nepropustnou clonou kosmopolitismu, díky němuž mohl sám vnímat skutečnost z mnoha úhlů a kontextů. Naopak, nejeden z jeho prezidentských následovníků si určitě odtržen od okolního prostředí nepřipadal. Cítil, že když ne on, tak kdo jiný umí se přiklonit a místy až splynout s prostým lidem? Avšak většina z těch, kteří se protlačili za Masaryka do prezidentského zástupu, dala by se s klidem označit za nafoukané hlupáky a nadutce.
A ejhle! Není tohle ta vytoužená odpověď na naši hádanku? Na kulturní a vzdělaný národ rádi si hrajeme. Někdy i člověka tyto parametry splňujícího prosadíme do nejvyšších pater politické reprezentace. Posléze nám to ale nedá a vystřídáme jej pořádným houfem nicek a budižkničemů. O elity prosíme na kolenou. Když se pozvolna začnou formovat, otočíme se k nim zády a zatratíme je, abychom si po čase uvědomili, o koho důležitého, nezaužívanými a přitom dobře opodstatněnými nápady sršícího jsme se nechali bohapustě připravit. Češi si nedokáží uvědomit, že opravdové elity národ nechválí a nevynášejí na nebesa, nýbrž jej vytrvale kritizují, oponují mu a odváží se ho i leckdy provokovat.
Jenže jsme v Česku. Na vrchol společnosti se lidé dostávají snáze s průměrností a bezbřehou konformitou, než s výjimečným nadáním a nonkonformními postoji. Stávající politický establishment tomuto trendu vychází vstříc. A pokud se tento stav nezmění, musím na tvrzení muže symbolizujícího věčnost naděje a zklamání dějin z úvodu článku reagovat hořkou (a jako nezkrotný snílek počítám, že ne nevyvratitelnou) negací.
Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského
Publikováno na Neviditelném psu, 14. září 2007