Pár rezolucí, odsudků, možná nové sankce. To vše. Nic víc velké mezinárodní organizace které se stále považují za hybnou páku zeměkoule, nepředvedly. Není to jejich chyba. OSN je společenstvím podloženým těmi nejlepšími záměry. Naneštěstí postrádajícími vůli svých vykonavatelů. Za humanitu a filantropii se sklízejí potlesky konferencí, ne vavříny reálné politiky. Čína s Ruskem využijí v Radě bezpečnosti (orgánu OSN číslo jedna) práva veta vždy, když budou mít pochybnost, že by utrpěly jejich kupecké zájmy a ego trhlinu idealisty z tria zbylých „vetistů“ USA, Francie, Spojeného království.
Zamlouvá se to pak obyčejně nudnými a všeobecně známými frázemi o suverenitě, oddělení vnitřní a vnější stability, nebezpečném precedentu, nekonfliktním přístupu atd. Čínský velvyslanec nevystoupí a nepřizná, že jeho zemi jde o barmskou ropu a zemní plyn, a že důraz na klid v regionu byla jen naučená formulace. Ruský kolega jej hravě netrumfne tím, že on vlastně taky na konsolidovaných poměrech kdesi u Bengálského zálivu jižně od čínského druha dvakrát nelpí a pouze kryje záda ruskému zbrojnímu průmyslu, který opulentním vrahům v uniformách dodává vyzkoušený prostředek na umlčení každého protestu-zbraně.
EU v barmské kauze na tom není o moc lépe. Europarlament sice označí Čínu za spolupachatele represivního postupu barmských generálů při potlačování nepokojů. Vztahy mezi státy EU a Čínou újmu nepoznají. Většina z evropských státníku si nadále pořádně rozmyslí objetí s dalajlámou a spíláni okupaci Tibetu.
Kšeft je kšeft a morálka jej zbytečně kazí. Díky Bohu za to, že za Sametové revoluce se Rusko neslo na vlnách perestrojkovské demokracie, Čína byla po uši v domácích problémech a Západ se nebál chopit příležitosti. Dnes, v atmosféře diametrálně odlišné, v zajetí vypočítavosti a smrtícího pokrytectví by dopadla přesně jako ta Šafránová.
Autor je student, spolupracovník Institutu K.H. Borovského
Publikováno na Neviditelném psu, 6. října 2007