Reformy, které Gorbačov započal, rozložili (v kontrastu s jeho původními plány) jednu ze dvou supervelmocí bipolárního prostoru a s ní i nesvobodná společenská zřízení střední a východní Evropy. Lidé po miliónech oslavovali návrat svobody a demokracie a zároveň samostatnosti vymaněním se ze jha sovětského vlivu.
Převratné změny v politických strukturách a širších hodnotových orientacích nepocítili všichni. Na druhém konci světa od osvobozených Maďarů, Poláků, Bulharů či Čechoslováků rozléhala se Čína s pojetím moci úzce totalitárním a antiliberálním. I v ní šlo zaslechnout hlasy miliónů prosících o vykoupení z komunistického otroctví. Svět je nevyslyšel. Čína byla tak daleko. Tak vzdálena Západu. Nejen geograficky. V Číně přeci nikdy neplatil systém respektu k právům jednotlivce. Vzhledem k tomu, že Čína byla tradičně početnou a nepřehlednou zemí, přivření oka nedělalo potíže.
Se zpětným ohlédnutím do onoho období nezbývá než zalitovat. Tehdy se naskytla výtečná příležitost vnést do ztrouchnivělé tyranie zásadní demokratické prvky ve smyslu lidských práv a občanských svobod, kterých se čínská mládež dovolávala z plných plic. Namísto toho s rukama v kapsách civilizovaný svět přihlížel, jak absolutní moc čínského státu silovými prostředky láme nositele volání po změnách jak vichřice stébla trávy.
Překvapivostí zůstává, že odklad čínské demokratizace naneurčito nikoho nezneklidňuje. Dokonce se vtírá myšlenka, že jsme si navykli vnímat Čínu takovou, jaká je. S represí, věčným pronásledováním, bezvýhradnou poslušností občanů vládnoucímu aparátu. Důkaz? Příští rok se v Pekingu odehrají olympijské hry. Pochodeň míru a úcty k člověku vzplane v zemi, která je v Tibetu víc jak padesát let v roli okupanta a která lidskou bytost degradovala na úroveň tažného koně. My jsme přidělili Číně olympiádu. My jí umožníme v následujícím roce vyniknout a s velkolepostí demonstrovat její nesčetné ambice a zájmy.
Komunistická Čína míří k vrcholu, z něhož sestoupil Sovětský svaz. Ten měl svého Gorbiho. Čína na toho vlastního teprve čeká. Čeká na reformátora, jenž pochopí, že nutnou proměnu vyžaduje i přístup jinde než v ekonomice. Tržní principy bez demokracie s liberálními rysy jsou jen o něco lépe vypadající bič.
Než ale dojde k pádu poslední železné opony, budou mít pracovití aparátčíci z říše středu zemskou plochu bravurně posetou nejrůznějšími satelity s loutkovými diktátory a s politickými pořádky podle domova. Svět se blíží k další bipolarizaci. A nejhorší na tom je, že i přes to nadále přežíváme v letargii.
Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz
Publikováno na Neviditelném psu, 19. září 2007